O knize: rok / V tomto svazku "Homo sacer" Giorgio Agamben podniká ambiciózní pokus analyzovat dvojí genealogii: ontologie reality a etiku povinnost, jak byly vyvinuty v myšlenkách západní historie. První kritizoval Heidegger, druhý Schopenhauer a Nietzsche; Agamben se ve své studii o ně nejen opírá, ale snaží se jejich argumentaci korigovat a doplňovat. Ukazuje tak, že ústřední roli ve vývoji obou paradigmat hraje křesťanská bohoslužba se svým velmi zvláštním chápáním činnosti a účinnosti, stejně jako koncept „povinnosti“, který vstoupil do křesťanského liturgického myšlení ze stoické etiky rozvinuté od Cicera. Kvůli takovým předpokladům se ontologie a etika nakonec ocitnou propojeny v jediném okruhu, kterému nyní odpovídá speciální předmět, doslova odsouzený k efektivnímu provádění akcí, které mu nepřísluší. Tento koncept a jeho důsledky, jak ukazuje Agamben, aktivně ovlivňují sféru politiky až do současnosti..